(úvaha o přírodě dneska)

Možná někoho mé články o starých stromech iritují, jiní mne i napadají, další by mi pochlebovali, najdou se i tací, co by mne plácali po zádech, a mnozí se prostě bojí vyjádřit svůj názor. A proč vůbec staré stromy?

Nejradši bych odsekl: „Jednoduše!“ Ale smířlivěji dodám: „Mají přece právo na život. I když jsou staré, duté, polámané, polosuché, pořád jsou ale živé. A jsou živé, i když vypadají jako mrtvé. Obývají je totiž stovky druhů živočichů. Máme právo je zabíjet?“

Haníme, co se děje v Indonésii, a děláme to samé. Staré stromy jsou živou architekturou a k nám lidem umí hovořit. Někdo s nimi umí mluvit, sdílet s nimi radost a bol. Stromy vyprávějí, stromy dávají život a stín, vodu, bydlení stovkám druhů živočichů a milionům jedincům. A teď přijde ouřada, sotva po vysoké škole, nebo byrokrata, který potřebuje vykázat nějakou činnost v přeplněné kanceláři, aparátčík s jakousi funkcí a s ní související mocí. 

V jednom velkém městském parku, který byl dříve oborou, před deseti lety káceli velké stromy. Ve kbelících se váleli polomrtví netopýři a plši. A na otázku, co s tím budou dělat, mně dělníci řekli, my nevíme. To šéf. Víte, jak to kolikrát končí? Mrtvolky zvířata se někam vyhodí, aby nebyly oplejtačky se zákony. Všecko v tichosti.

Lidé se často bojí, že jim nějaké uschlé větve spadnou na hlavu a rozbijí majetek. A užitek? Odpovím otázkou. A to se nebojíte jít po silnici, po chodníku, po městě, že vás srazí rychle jedoucí automobil, nalitý či zdrogovaný řidič? Bojíte se tedy, že když půjdete lesem, že na vás spadne strom, když jdete na houby?

 „Jedna dvě, klíště jde, tři, čtyři, spadne strom na hlavu, pět šest, sežere tě vlk či medvěd, sedm osm za zadkem máš vosu, devět deset do lesa nelez?“ To jsem si vymyslil takovou dětskou říkanku, kterou si vždy tak nějak prozpěvuju v duchu. Lidé se dnes bojí přírody! To je ten hlavní důvod!

Sníh a led v zimě klouže, v létě nás zase pálí slunce. Víte, ono je to těžké posuzovat, ale recentní druh[1] Homo sapiens domesticus se přírody obává a bojí. Vidím a slyším to dennodenně. Je to hodně smutné. Lidé se o tom kolikrát bojí mluvit, protože mají pocit, že je jim, ať už skrytě nebo i otevřeně, vyhrožováno. Jestli ty stromy nepokácíte, podepište mi zodpovědnost, kdyby se něco stalo, zodpovíte si to! Nebo – příště vám nedám páci! No, a co obětujete? Budeme tedy všude jezdit v autech, sedět v kancelářích, na přírodu se dívat v dokumentárních filmech? A co když shoří televize? Víte kolik televizorů již vyhořelo kvůli špatné elektroinstalaci? Zavřeme tedy elektrárny? Zamysleme se nad tím.

A sázení jiných a odolných druhů podél silnic? Měli bychom sázet spíše autochtonní[2] druhy než cizí. Jaká je to krása, vůně, chuť, když jdete alejí podél cesty, která je lemována ovocnými stromy. Můžeme je obejmout, přivonět, pohladit a sníst jejich plody. každý si přijde na své. Jak krásné jsou trnky v jarní krajině, ony voní. Mimochodem, trnky plody mají více vitamínu C než draho importované citrony.

Kdo nezvládne řízení auta, ten by asi neměl moc jezdit. Ano, kolikrát v televizi zmiňují, že unavený řidič narazil do stromu. A co tisíce značek a reklam podél silnic. Ó, pardon, reklama vydělává, ta u silnice stát musí. Opět priorita člověka. Život je až, bohužel ano, až za penězi a mocí. Kdo tu byl dříve?

Na mnoha místech se kácí aleje stromy, které tu stály před desítkami let. Nikomu nevadily. Najednou se kdesi na okraji metropole postaví satelitní městečko, vyrostou sklady, silnice, plechové domečky a co se bude dít dál?

Překáží tu strom. Poslední. Je asymetrický, velký, starý, vykotlaný, pro mnohé lidi hnusný! Raději sázejme ony jednotně vypadající geny zmutované jedince, které dorostou do čtyř metrů, nemají moc větví. Chráníme chudinky sýkorky a brhlíky, dáváme ji stovky budek. Bude je na co věšet? Betonářská lobby může zareagovat na potřeby trhu, začít prodávat betonové sloupy … Na ně se přece dají věšet! Zní to možná poněkud posměšně, možná nadsazeně, ale tímto tempem nebude za chvíli co chránit. Pak lidí ještě vzpomíná: „Jo, za mých mladých let …“

Krajina ruderalizuje, neboli druhově chudne.

Kdo z vás viděl, cítil vůni provoněných luk a mezí, které dítě pozná mateřídoušku, heřmánek či šalvěj? Jdete sídlištěm, jdete moderní krajinou obchodních center, jdete současnými zahrádkami. Jaká bída! Chudé trávníky, chudé okraje chodníků, to aby včely nikoho nepopíchaly? Čteme v klasické literatuře o provoněných loukách, mezích, jsou tam jmenovány desítky druhů rostlin a nikdo pořádně neví, jak vypadají.

Navíc se sází mnoho nepůvodních druhů. Thuje[3] jsou toho důkazem. Všude thuje. Celé ošklivé nepůvodní zelené ploty. Opět nastoupí neznalci a řeknou. Pořád tu nadáváte na to, že není zeleň, já tu mám thujový plot a opět se to nelíbí. Ano, alespoň něco. Ale! Je tam jen thuje a nic více. A mají to téměř všichni. Jednotnost! Vždyť ani nemá cenu cestovat. Všude je to jako přes kopírák … Obchody, ulice, zahrádky, různé rasy lidí … Jednotnost. I toto vše souvisí se zmiňovanými výše stromy.

Bojuji za pestrost krajiny a přírody, za vzdělání lidí v přírodních vědách a bojuji za selský rozum. Protože teď se ozvou ouřadové a házet mi tu paragrafy, nařízeními, důvody a proč a jak. A víte co, těm bych přinesl onen kbelík s polomrtvými netopýry a ještě pár spícími plchy.                             

Pavel Švec

---

[1] Recentní – nedávný, současný, podrobnosti viz: Prokeš, M. (ředitel ÚJČ AV ČR): Internetová jazyková příručka, IN: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=recentn%C3%AD

[2] Autochtonní – domácí, viz: Prokeš, M. (ředitel ÚJČ AV ČR): Internetová jazyková příručka, IN: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=autochtonn%C3%AD

[3] Thuje – častěji „túje“, viz: IN: Prokeš, M. (ředitel ÚJČ AV ČR): Internetová jazyková příručka, http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=tuje