Slavkovská bitva a napoleonská doba očima Moravanů

Památník bitvy, v níž se střetl Napoleon se spojenými rakouskými a ruskými vojsky v prosinci 1805, stojí na návrší nad obcí Prace u Brna. Její název „Mohyla míru“ vyjadřuje přání, aby země již nikdy nebyla vystavena válečným útrapám. Padlí vojáci byli původně pohřbeni na bojišti ve dvaceti dvou hromadných hrobech, ale ke stému výročí bitvy byly další nalezené  kosti  z některých lokalit přeneseny pod podlahu kaple v tomto memoriálu, vybudovaném  z iniciativy kněze Aloise Slováka. Výtvarník Josef Fanta pak do rohů památníku umístil čtyři štítonoše jako symboly tří bojujících říší a Moravy, na jejímž území bitva proběhla. Velmi působivá secesní stavba z let 1909 až 1912 je završena starokřesťanským křížem, v němž se snoubí symbolika katolická i pravoslavná.

Jak vnímala Morava tyto válečné události? Co soudili obyvatelé Brna o válce, která se přehnala přes jejich kraj a zanechala po sobě spoušť, stovky raněných, hlad a nakažlivé nemoci? Co zbylo ze sympatií k francouzské revoluci, jestliže ji do jejich domovů přinesli na bodácích francouzští vojáci? O čem hovoří místní kronikáři, líčící bezprostřední dojmy z válečné vřavy?

Boje ještě ani nezačaly, když už vznikly třenice mezi místním obyvatelstvem a ruskou Volyňskou armádou generála Fjodora Buxhowdena, která postupovala ze Slezska k Olomouci. Na příkaz hraběte Žerotína byli potrestáni ti jeho poddaní, kteří v září 1805 nedokázali zajistit pro vojsko koně. V doprovodu „portášů“ byli odvedeni do Olomouce k soudu provinilci, „kteří kvůli své liknavosti zavinili, že pro ruské vojsko nedorazila dostatečná přípřež“, píše se v místní kronice v Místku.

V průběhu podzimu roku 1805 bylo Brno sužováno procházejícími armádami a nutností, aby vojáci byli ubytováni v soukromých domech, klášterech či v továrních skladech. K vojenským účelům bylo uvolněno dokonce i divadlo Reduta.  Ustupující rakouská armáda v čele s císařem Františkem  procházela Brnem na cestě z Vídně do Olomouce, francouzská armáda šla v jejích stopách a v Brně bylo před bitvou rozmístěno na 20 000 francouzských vojáků. Pro zásobování francouzského vojska museli Brňané opatřit denně 26 000 liber masa, 20 000 bochníků chleba a 14 000 dávek ovsa a sena pro koně.

Počty raněných a zabitých v bitvě u Slavkova překonaly vše, s čím se Moravané do té doby setkali.  Podle Wikipedie, kde heslo „bitva u Slavkova“ je editováno naposledy 4. 6. 2016,  ruské ztráty na mrtvých a raněných  mnohonásobně přesahovaly ztráty ostatních dvou bojujících stran. Zatímco Rusové obětovali asi 16 000 padlých a raněných, Rakušané pozbyli přibližně 600 mrtvých a 1200 raněných, přičemž spojenecká armáda navíc přišla ještě o 9 500 ruských a 1670 rakouských zajatců. Ani ztráty Francouzů nepřevýšily ruské, neboť Francouzi po bitvě postrádali 1398 padlých, 7260 raněných a na zajatcích ztratili asi 500 mužů, kteří však byli brzy vráceni k jejich jednotkám.

Někteří historikové se sice kloní k názoru, že ruský voják neprchá a nevzdává se bez boje, upozorňují však i na drastické tresty, kterými si armáda vynucovala tuto poslušnost. Přesto samotný Kutuzov přiznává i 344 dezertérů v hlášení, které podal carovi již 8. 2. 1806. Vypočítává v něm obrovské ztráty, neboť z armády, která čítala k 13. 11. 1805 celkem 91 818 mužů, zbývalo po třech měsících jen 67 102 vojáků.

Po bitvě, která proběhla 2. prosince, už za devět dní uspořádal vítězný Napoleon vojenskou přehlídku na Velkém náměstí v Brně, avšak hned další den odjel do Vídně. Brno pak bylo zaplaveno raněnými a zajatci. Klášterní špitály i soukromé domy byly přeplněny. Zejména benediktinský klášter v Rajhradě byl zaplněn do posledního místa. Vojáci leželi v celách i v kostele. Ruských raněných vojáků zde bylo údajně několik set a zůstali v klášteře až do února. Obyvatelé okolních vesnic byli povinni přinášet jim potravu a ošetřovat je. Chyběl zejména obvazový materiál, čisté prádlo a pokrývky. V klášteře byly shromažďovány slepice, husy, ovce i chléb a také sláma a krmivo pro koně. Nikdo nesměl protestovat, jestliže armáda požadovala koně na přípřež pro svážení mrtvých a raněných.

Zaplněna byla i nemocnice v Zábrdovicích, kde Josef II. zrušil klášter premonstrátů  a v r. 1784 zde  vznikl špitál. Podobně byli vojáci sváženi do bývalého kláštera dominikánek na Pekařské ulici, kde byla zřízena nemocnice u sv. Anny už v r. 1785, která pak byla provozována jako „c. k. všeobecný zaopatřovací ústav“ s oddělením pro nemocné, sirotky a nalezence. I tam se místo sirotků tísnili ranění na nosítkách v rozlehlých halách a trpěli nedostatkem utišujících léků i potravy.

Zejména však byli ranění operováni v ústavu milosrdných bratří na Polní ulici, nedaleko Svratky, kde tento špitálský řád přistavěl nemocnici ke konventu už v r. 1747 a kde tedy byla již padesátiletá léčitelská tradice a ošetřovatelé měli největší zkušenosti. Zraněné končetiny byly vojákům vesměs amputovány kvůli tomu, aby se do nich nedostala sněť. Jako narkotizační prostředek byla využívána pořádná dávka kořalky.

Počet nemocných v moravských polních nemocnicích později stále stoupal a zejména se zvýšil po porážce Rakušanů u Wagramu v červenci roku 1809. Tehdy bylo v moravských nemocnicích umístěno 6394 a ve slezských špitálech hospitalizováno 1863  osob. V průběhu dalších vojenských operací do r. 1813 se počet raněných zvýšil na 12 896 pacientů. Nejvíce vojáků leželo v nemocnici v Zábrdovicích, kde bylo ošetřováno 3514 mužů. Dnešní název „Vojenská nemocnice“ má svůj počátek v napoleonských dobách.

Z hygienického hlediska bylo nejnebezpečnější onemocnění tyfem a úplavicí. V zámku ve Veselíčku, kde nebyla vlastní studna, se mezi pěti sty pacienty rychle šířila horečnatá průjmová onemocnění, takže po předání zámku majitelům bylo nutno spálit všechnu slámu, kavalce, textil i nábytek, s nimiž vojáci přišli do styku. V Brně byl vyprodán veškerý ocet, který se v ředěné podobě užíval k vymývání ran.

V obavách ze šíření epidemií byli poddaní naháněni ke kopání hrobů a k likvidování padlých koní hned po skončení bitvy. Avšak ještě 21. prosince 1805, tedy devatenáct dní po bitvě u Slavkova, bylo údajně na bojišti nalezeno přes sto nepohřbených mrtvol a navíc člen francouzského generálního štábu Brasseau objevil 11 žijících raněných Rusů, které odeslal do Brna. Jelikož lidé pili znečistěnou vodu, začal se šířit tyfus.

Epidemie tyfu řádila nejen v Brně, ale také v Olomouci a Šternberku, kde zavinila smrt stovek lidí. Nejvyšší úmrtnost na úplavici byla mezi raněnými v zámku v Rokytnici. Vysoká byla zejména úmrtnost dětí v důsledku nemocí a hladovění, například v průběhu roku 1806 v malé obci Sivice na sokolnickém panství knížete Dietrichsteina zemřelo 39 dětí, ačkoli průměrná dětská úmrtnost zde bývala asi 6 dětí za rok.

Malomyslnost mezi obyvateli zavládla zejména poté, když bylo Moravě uloženo výpalné ve výši 18 milionů franků z celkových 140 milionů zlatých franků náhrad, o něž požádala Francie. Brno se na nich muselo podílet 100 000 zlatými.

Příměří mezi Rakouskem a Francií bylo podepsáno v ústředním sále slavkovského zámku už 6. prosince 1805. Byly v něm stanoveny demarkační čáry pro vojska nepřátelských stran a ve druhém článku byl uveden požadavek, že ruská armáda musí opustit rakouské státy a rakouské Polsko během 15 dní a poté Halič během jednoho měsíce.

Separátní Prešpurský mír, podepsaný v Primaciálním paláci v Bratislavě diplomaty císaře Františka a Napoleona dne 26. 12. 1805, připravil Rakousko o Benátsko, Istrii a Dalmácii, z nichž se stalo napoleonské italské království. Znamenal také, že Rakousko muselo odstoupit Bavorsku Tyroly, Vorarlbersko a Augsburk. Na Napoleonův nátlak se dne 6. 8. 1806 František vzdal titulu císaře „Svaté říše národa německého“, neboť císařský titul byl do té doby v Evropě udělován jen jeden a už v r. 1804 si tento císařský titul nárokoval Napoleon.

Rakouský panovník pak reagoval tak, že přijal titul císaře rakousko-uherského a rozdíl pocítil jen v tom, že místo Františka II. se stal rakouským císařem Františkem I. Rakousko ovšem ztratilo svůj předchozí vliv v centrální Evropě, neboť na východní francouzské hranici vznikl místo „Římské říše“ Napoleonův vazalský „Rýnský spolek“.

Sympatie k Francouzům, šířící se v českých zemích hlavně díky zprávám o jejich volnomyšlenkářství, příliš dlouho nevydržely. Nová válečná situace totiž korigovala povědomí o revoluci ve Francii, jejíž výsledek v podobě Deklarace lidských práv  vnímal český lid velmi pozitivně. Heslo „svoboda, rovnost, bratrství“ se zapisovalo do  lidských srdcí. Povzbuzení v něm nacházeli zejména protimonarchisticky a protiklerikálně zaměření vzdělanci. Avšak poté, když v r. 1792 girondistická Francie vyhlásila válku Rakousku a zejména po popravě sestry rakouského panovníka Marie Antoinetty v říjnu 1793,  rakouští občané zaujali vlažně loajální vlastenecký postoj. Válečné útrapy jejich sympatie k Francii zřetelně utlumily.

 

Slavkovská bitva a napoleonská doba očima Moravanů

POKRAČOVÁNÍ Z AVD REVUE III/ 2016

Po bitvě u Slavkova sice už v lednu 1806 Napoleonova armáda opustila Brno a nakrátko se vrátila až v létě r. 1809 po vítězství u Wagramu, kdy Napoleon oslavil v Lužánkách svoje narozeniny, avšak  následky obou tažení doznívaly ještě dlouho poté. Kromě epidemií se dostavily i drahota a hlad, vyvolané především rostoucími daněmi. V Brně byla například zvýšena daň z nájemného, z jejíhož výnosu byl financován rostoucí rozpočet nemocnic. Témuž účelu sloužila přirážka na palivové dříví, bez něhož se Brno v zimě nemohlo obejít.

Jelikož zadlužení řezníci ani pekaři nebyli schopni nakupovat dobytek a mouku v brněnském okolí a majitelé statků nestydatě spekulovali s obilím, ve městě byl nedostatek masa i pečiva, na jehož nákup na venkově musela přispívat městská pokladna. Během dvou let se tak magistrát zadlužil šedesáti tisíci zlatými. Zvláštní nápojová přirážka platila na všechny druhy alkoholu nejen ve městě, ale i v předměstí ještě dlouho po napoleonských válkách. Od r. 1813 byla zavedena výdělková daň a roku 1820 zvýšena daň činžovní, z nichž byly také hrazeny vyšší náklady na městskou stráž.

Jelikož v Rakousku od r. 1797 byly zavedeny v oběhu papírové peníze čili bankocetle, měl stát možnost řešit státní dluh na úkor vlastních občanů. V důsledku neúspěšných válek kulminovalo v Rakousku v r. 1809  znehodnocení papírových peněz, a tudíž v r. 1811 prezident dvorské komory Josef hrabě Wallis vydal finanční patent, kterým vyhlásil státní bankrot. Jelikož byl vydán zcela nečekaně a bez vědomí sněmu, členové tohoto stavovského poradního orgánu se začali bouřit, načež  císař František v květnu 1812 sněm rozpustil. Hospodářské obtíže tedy postupně vedly k utužování absolutistické formy vlády v rakouské monarchii.

Při měnové reformě v r. 1811 byly bankocetle vyměňovány za „šajny“ (německé slovo „schein“ znamenalo „stvrzenka“) a stát vykupoval jak bankovky, tak měděné mince  v poměru 1 : 5. Důsledkem bylo všeobecné zvyšování cen. Od roku 1801 do r. 1810 mnohonásobně vzrostly ceny obilí i masa. Ani po výměně bankocetlí se však inflace nezastavila, a v letech 1811 až 1816 pak zdražování pokračovalo. Direktivními opatřeními se sice magistrát snažil zabránit hladovým bouřím, takže už v r. 1803 vydal cirkulář, v němž zakazoval vývoz brambor ze země, avšak na zlepšení zásobování měla tato nařízení jen nepatrný vliv.

 

Rakouské úřady se snažily co nejvíce omezovat negativní zprávy o stavu říše. Už v srpnu 1789 pražské gubernium zakázalo zveřejňovat zprávy z Francie a císařským dekretem ze září 1801 byl cenzurní orgán podřízen policii a vznikl tak „Policejní a cenzurní dvorský úřad“.

K tisku byly povolovány publikace podle cenzurního zákona z r. 1795, jenž obsahoval i seznam zakázaných knih. Po prohrané bitvě u Slavkova přestaly v Brně v podstatě vycházet noviny. Kontrole podléhala korespondence zejména úředníků, cizinců, vysokoškolských učitelů. Zahraniční noviny, které již v lednu 1806 otiskly obsah bratislavské mírové smlouvy, mohly být do monarchie dovezeny jen se souhlasem policejního ministra Summeraua.

Malá informovanost o výsledku válek s Napoleonem tedy panovala nejen kvůli tomu, že se obyvatelstvo s Francouzi nebo Rusy těžko dorozumívalo, ale především byla  důsledkem striktních opatření rakouských úřadů. Přesto v myslích rakouských občanů  začalo klíčit podezření, zda  jejich útrapy neza-vinil především císařský dvůr a jejich vlastní  neschopná (?) vláda. Skeptický postoj k vládě i k válkám, které vedla, se později zhmotnil v postavě dobrého vojáka Švejka, jehož předstíraná loajalita dokázala nahlodávat i těžkopádnou vojenskou mašinérii. Oč odmítavější postoj zaujímali poddaní ke své mnoho-národnostní říši, o to přitažlivější se pak jevila idea národního státu.

Bezprostředním přínosem válek s Napoleonem bylo postupné rušení městského opevnění a likvidace fortifikace kolem Špilberka jakožto staveb, které přestaly chránit obyvatelstvo a ukázaly se jako zbytečné. Bylo tak umožněno postupné splývání města s okolními vesnicemi a jeho rozrůstání o bývalá předměstí.

Další zisk byl nepřímo dosažen tím, že Napoleon r. 1806 vyhlásil kontinentální blokádu Anglie, která trvala až do r. 1814. V tomto období v Brně strmě vzrostl počet továrních oprávnění, takže bylo v provozu šestnáct podniků na výrobu suken a kašmíru a čtyřicet soukenických dílen. Vyrábělo se zde vše, od sukna, přes samet, hedvábí, mušelín, stuhy, po prýmky. Takže Brno tehdy proslulo jako „rakouský Manchester“.

Po krátkém úpadku, způsobeném obnovením obchodu s Anglií, se město Brno opět vzpamatovalo a prožívalo konjunkturu také díky tomu, že v textilním průmyslu se začaly využívat stroje na parní pohon. Této situaci napomáhalo i to, že pod vlivem vývoje ve Francii bylo už v r. 1781 v Rakousku zrušeno nevolnictví a venkovské obyvatelstvo, které už nebylo připoutáno k půdě, mohlo volně odcházet do měst, aby zde hledalo obživu v továrnách.

Ačkoli byla bitva u Slavkova mimořádně krvavá, neprobíhala dlouho. Podle mutěnického kronikáře Františka Vrby se v Mutěnicích objevili první prchající spojenečtí vojáci už kolem třetí hodiny 2. prosince 1806 odpoledne. Také farní kronika v Telnici oznamuje, že boje končily v tomto dni se setměním kolem čtvrté hodiny. Ruský sbor pod velením generála Bagrationa se dokázal odpoutat od nepřítele a krýt ústup spojenecké armády směrem na Hodonín.

 

Pamětní zápis z pohořelického kostela, uložený v jeho báni v r. 1832 oznamuje, že počet prchajících Rusů dosahoval asi deseti tisíc. Tím byly potvrzeny zprávy, že po prohrané bitvě u Slavkova asi padesát tisíc ruských vojáků spolu s rakouskými sbory ustupovaly směrem k Čejči, Hodonínu a Holíči. Rozprášené ruské oddíly byly zaznamenány i kronikářem v obci Louka za Veselím nad Moravou.

Tyto jednotky směřovaly k Velké nad Veličkou, odkud po překročení podhůří Bílých Karpat se přesouvaly na Myjavu v Uhrách. Uhry totiž byly v této válce neutrálním státem, takže ruské vojsko zde hledalo bezpečí. Po průchodu Uhrami pak Kutuzovova armáda zamířila k západní hranici ruského impéria.

Mezi odcházejícími ruskými vojáky jistě chyběli nejen zajatci, ale též dezertéři. Konečně i sám Kutuzov v únorovém hlášení z r. 1806 přiznává, že jich napočítal kolem tří set, bezpochyby však další byli zahrnuti do počtu nezvěst-ných, kterých spolu s mrtvými bylo podle Kutuzovova hlášení 24 518 celkem. Je zcela dobře představitelné, že při průchodu zasněženými Karpaty s rusínským obyvatelstvem zde mnozí vojáci našli dočasné útočiště, možná časem …

Jeden z dezertérů – majitel mušketýrského haličského pluku generálmajor Ivan Lošakov odjel hned po slavkovské bitvě od pluku do tábora, kde ho čekala milovaná žena a s tou pak odjel do rakouského Lvova. Jeho návrat do carských služeb si pak vyžádal složitá i nákladná jednání, aby jej car opět vzal na milost.

V zápiscích dělostřeleckého důstojníka A. M. Baranoviče, které byly vydány  pod názvem „Ruští vojáci ve Francii v letech 1813 – 1814“ v “Hlasu minulosti“ r. 1916. Baranovič hovoří o návratu z Francie takto: „Když se naše jednotka vrátila k ruským hranicím, uslyšeli jsme, že ve Francii zůstalo asi čtyřicet tisíc vojáků. Car Alexandr žádal krále Ludvíka XVIII. o jejich návrat s tím, že nebudou potrestáni, jestliže se dobrovolně přihlásí ke svému pluku. Car také slíbil, že uhradí náklady na jejich cestu. Avšak král tuto prosbu nemohl splnit, protože bylo utajováno místo jejich pobytu a ani jeden se nevrátil.“ Je možné, že zpráva o počtu dezertérů byla nadsazená, avšak Baranovič jistě vycházel z vlastní zkušenosti, svědčící o velkém počtu zběhů.

K dvoustému výročí napoleonských válek vysílalo „Rádio Svoboda“ pořad, z něhož redaktor Vladimír Abarinov dne 9. 9. 2012 publikoval nejzajímavější úryvky v článku „Nenavrátilci r. 1812“. Tak například velitel okupačních vojsk ve Francii v letech 1815 – 1818  Michail Semjonovič Voron-cov v důsledku toho, že neochota k návratu byla zřejmá, zmírnil některé tělesné tresty v armádě a zlepšil zásobování. Protože negramotnost byla vysoká a ve vojsku bylo málo těch, kteří by byli schopni rozepisovat rozkazy a hlášení, v jeho gardovém pluku bylo zavedeno vzájemné doučování v duchu kvakera Josefa Lancastera, nazývané „lancasterská škola“. Také bylo dbáno na doručování korespondence z Ruska, ale přesto (anebo právě proto?) prý z jeho útvaru (27 000 vojáků) dezertovalo během tří let jen asi necelých tři sta mužů.

Také hrabě Fjodor Vasiljevič Rostopčin v dopisu své manželce píše, že za jednu noc z gardového jízdního pluku dezertovalo na šedesát osob i s koňmi a zbraněmi. Odešli prý k farmářům, kteří jim nejen dobře platili, ale ještě za ně vdávali své dcery. Své dojmy z válčení ve Francii popsal Rostopčin v povídce „Ach, Francie“, která vyšla r. 1842. Sám F. V. Rostopčin, od r. 1812 generál pěchoty a od r. 1814 člen Státní rady, setrval ve Francii od r. 1814 až do r. 1823, tedy do svých šedesáti let. Do Ruska se vrátil až tři roky před svou smrtí.

Paradoxem války tedy bylo, že vítězní ruští vojáci, kteří prošli strastiplnou cestou od Borodina do Paříže, se z podrobené Francie často vraceli domů ne zrovna s nadšením. Do té své vlasti, za niž předtím riskovali své životy …

 

Z literatury:

+ Dušan Uhlíř – „Slunce nad Slavkovem“, Mladá fronta, 1984

+ Dušan Uhlíř – „Bitva tří císařů“, Brno 1995

+ Kolektiv autorů pod vedením J. Dřímala a V. Peši – „Dějiny Brna“, Blok, 1969

+ A. Uhrová, A. Christová, V. Hájek – „Co vyprávějí kroniky o bitvě

u Slavkova“, Praha 1984

+ H. Richterová – „Francouzi na Moravě ve světle dobových kronik“

Bulletin Čsl. napoleonské společnosti 3/1997

+ M. Svoboda – „Bitva u Slavkova očima kronikářů“ přetištěno

na internetovém portálu „Historie c. k. armády v napoleonské epoše“ 26. 9. 2009

+ M. Hanzlová – „Ohlasy Velké francouzské revoluce a napoleonských válek“, Blansko 1990

+ Sergej Těpljakov – „Napoleonova doba“, Altaj, 2011, Barnaul

+ Vladimír Abarinov – „Nenavrátilci 1812“ na historickém portálu Rambleru,

korigovaného 29. 1. 2013,  přetištěno z vysílání Radia Svoboda z 9. 9. 2012

Dana Ferenčáková