V minulých číslech čtvrtletníku AVD REVUE byl postupně publikován „Úvod do systematizace českého jazyka“ s využitím pravidel a zákonitostí obecné jazykovědy od úrovně hlásek až po rovinu textů[1]. Byl určen především pro čtenáře[2] poučenější, kteří se chtějí z rozličných důvodů poněkud podrobněji zabývat jazykozpytem, ovládajíce základní lingvistické termíny[3].

          Ve školské praxi se obvykle podrobněji zabýváme řečí psanou než mluvenou, dokonce i u referátů[4]  žactvu bývá doporučováno si vypracovávat písemnou přípravu. Ve vyšších ročnících ZŠ již předpokládáme zvládnutí základního jazykového aparátu, včetně pravopisných a grafických pravidel. Základem by měl být souvislý text ve stylu prostě-sdělovacím[5] psaný pomocí neutrální slovní zásoby v souvislých větách a souvětích. Nácviku ostatních stylů se zpravidla příliš pozornosti nevěnuje.

          To by mohlo souviset s určitým nedoceněním provázanosti osvojování si základních řečových dovedností[6] během všeobecného vzdělávání. Ač při současném trendu maximální individualizace výuky v rámci inkluze žáků se specifickými potřebami na případné společné procvičování těchto dovedností zbývá relativně méně času.

          To, že si žák osvojil latinku, je schopen opsat náležité tvary písmen dle známého vzoru, ještě zdaleka neznamená zvládnutí psaní v jazyku českém. Analogicky – relativně líbivé hlasité čtení ještě nevypovídá o porozumění čtenému textu. O hovoření to platí dvojnásob! Kdo by neuměl mluvit? Co teprve jazykem rodným? Jenže pro vzájemnou aktivní výměnu informací je třeba ještě to pozorné poslouchání, tj. naslouchání. A to se učí velmi těžko.

V ideální versi se učiteli daří postupně přecházet především za pomoci názorných dovedností receptivních k produktivním[7] tak, aby ke konci příslušného kursu byl student schopen samostatně reagovat na sice novou, ale jinak srozumitelnou situaci.

Pokračování …

Radan Kapucián

---

[1] Při následném třídění textů by logicky mohla následovat Komenského pansofie jako východisko vědy, ale tím bychom se už dostávali mimo rámec jazykovědného pojednání. Příspěvek k diskusi o pansofii – viz naříklad Čyževskij, Dmytro: http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=23, připomínka autora (dále jen pp).

[2] Konec konců, mohli bychom mezi ně zařadit i ty, kteří si hodlají osvojit více jazyků na vyšší úrovni než pouze na tzv „kitchen czech“, pp

[3] Autor vědomě neuvádí „jazykovědné pojmy“, což znamená v principu totéž, ale zde se jedná odkaz k terminologii pocházející z klasických jazyků, tj. z latiny a řečtiny, pp.

[4] Hubáček, J.: Čeština pro učitele, 2002, Odry, 3. vydání, s. 308.

[5] Zde by se možná více hodilo označené „komunikační“, jelikož tento styl slouží především ke prostému sdělování, respktive předávání informací, tj. ke komunikaci, pp.

[6] Viz například: Macurová, A.: O výchově ke komunikaci, recenze na publikaci: Šebesta, K.: Od jazyka ke komunikaci. Didaktika českého jazyka a komunikační výchova, Karolinum, Praha 1999, 157 s., IN: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7583

[7] I ty dovednosti označované jako „receptivní“ vyžadují jistou mentální aktivitu, nelze je tedy označit jako „pasivní“, a právě to mají mnozí žáci tendenci podceňovat. Záleží tedy na pedagogickém umu, zdali se daří i při výkladu udržovat pozornost posluchačů, pp.