Očima svědka událostí

(Ke století české vzpoury v Penze)

Krvavý květen v Penze

Pokračování z AVD REVUE IV/ 2018

Rozhodli jsme se dobýt Penzu

Obklíčeni bolševiky v cizím státě mohli jsme v jakémkoliv okamžiku očekávat útok. Naše situace se stávala kritickou. Rozhodli jsme se dobýt Penzu, ale nezačali jsme hned bojovat. Možná, že se tehdy projevil mírný duch našeho národa. Nechtělo se nám bojovat s Rusy, byť zaútočit na město tehdy nepřineslo tolik obětí, jak se ukázalo později. Zůstávali jsme věrni naší tradici pozvedat meč jenom jako odpověď na agresi.

Tím více bylo vliv bolševiků cítit všude a odjet z města bylo možné pouze po svrhnutí jejich vlády. Obávajíce se neočekávaného napadení, stavěli jsme po nocích stráže, které kontrolovali území mezi železniční stanicí a městem. Vojáci chodili na stráž bez pušek, jen s ručními granáty v kapsách. V té době protivník sbíral síly, soustředil se okolo nás. V kasárnách v okolí stanice bolševici formovali nové roty z Maďarů a Němců. To, co v ty dny probíhalo, mi připadalo bláznivé – jak my, hrstka bojovníků, se můžeme postavit proti celému Rusku?

Dne 28. května 1918 kolem devíti ráno přijel na stanici vlak, na jehož otevřených vagonech jsme uviděli tři pancéřovaná vozidla. Ešalon se zastavil vedle našich vagonů a náhodou jejich kanóny mířili přímo na nás. Největší z vozidel byl ozbrojen kanónem a kulomety, ostatní měly jen kulomety (3). „Tyhle automobily jsou pro nás. Musíme je zabrat,“ takové bylo rozhodnutí lidí, kteří se ocitli ve smrtelném nebezpečí. Poručík Švec dostal rozkaz zabrat techniku, vzal si k tomu vojáky z páté roty prvního pluku. Tiše a nepozorovaně, doslova jako stíny, naši chlapci přeběhli mezi ešalony, skočili pod vagony. Bez jediného výstřelu se automobily dostaly do našich rukou! Druhá skupina obsadila vagony s ochranou (4). Nikdo se nebránil, stačil rozkaz „ruce vzhůru!“

Tak se u nás objevili první zajatci, okolo padesáti lidí. Mimochodem, jeden z nich byl raněn.  Na nic nehledíce, pokoušeli jsme se pokračovat ve vyjednávání, Pancéřované vozy jsme zabavili do té doby, dokud se nevyjasní situace. Doufali jsme, že se nyní penzenští bolševici stanou vstřícnějšími v jednání. Jako vstřícný krok k otupení hrotu sporu jsme jim vydali raněného, ale ten v noci zemřel.

Železniční stanice byla přeplněna venkovany. S balíky a všelikou bagáží už dva dny čekali na vlak. Ze všech stran bylo slyšet hlasité kletby na adresu Rudé armády. My jsme taky ledacos museli řešit na ochranu našich zajatců proti zlobě davu. Moji bratři ve zbrani se rozešli po stanici, aby venkovanům vysvětlovali, kdo jsme a co chceme, proč nás zde zadržují.

Boje ve městě

Hned poté, co se místní vláda dozvěděla o incidentu na nádraží, byl ve městě vyhlášen poplach. Dobře jsme to slyšeli. Náhle se rozezněla siréna na jedné fabrice, pak na druhé, na třetí. Brzo se tyto strašlivé zvuky slily do jediného nekonečného poplašného hukotu. Zdálo se, že celá Penza volá o pomoc. Tak probíhalo celé dopoledne.

Po poledni se situace změnila. Ze směru železničního mostu bylo slyšet střelbu – to bolševici ostřelovali naše pozice. Někteří byli raněni. My jsme zaujali obranné postavení. Druhý prapor obsazoval domy v okolí nádraží. Moje rota obsadila kasárny na druhé straně od nádraží. V kasárnách se nacházeli Němci a Maďaři. Pocítivše nebezpečí, bez mrknutí oka zradili sovětskou vládu a utekli do blízkého lesa. Potom vše ztichlo. Dostali jsme rozkaz udržet dobyté pozice.

Jen z pravého křídla, ze strany nádraží Penza I., byly slyšet ojedinělé výstřely. Část praporu, prvního záložního pluku, ti, kteří měli zbraně, dostala rozkaz dobýt nádraží Penza I., včetně depa lokomotiv. Úkol splnili a všechny lokomotivy jsme přesunuli na Rjazaňsko-Uralské nádraží. Na stanici jsme nezačali střelbu, nakolik nebylo proti komu. Ale ve městě střelba sílila a sílila. Snad každou minutu nějaký kulomet novou dávkou na sebe strhával pozornost. 

Během celého následujícího dne protivník nikterak nepřebíral iniciativu a my jsme obsadili město. V noci na 31. května 1918 jsme dostali telegram, kde nám bylo sděleno, že náš třetí pluk ovládl Čeljabinsk, dostalo se mu do rukou osmnáct tisíc pušek, osmdesát kulometů a dvacet dělostřeleckých zbraní. Zvítězili jsme najednou na dvou místech! Tak bojovali naši vojáci, kteří měli být „postříleni jak psi“ (5), porazili v Penze Rudou armádu a taky Němce a Maďary.

Poznámky autora:

1) Kurajev, V. V. – předseda Sovětu gubernských komisařů v dubnu-srpnu r. 1918, tajemník Penzenského gubernského výboru „РСДРП(б)“ (Ruská sociálně demokratická dělnická strana (bolševiků) v letech 1917-1918.

2) Minkin, A. E. – předseda prezídia gub. Sovětu v dubnu-srpnu v l. 1917-1918.

3) Těžký dělostřelecko-kulometný pancéřovaný automobil typu „Hartford“ byl vybaven 76,2 mm kanónem a třemi kulomety. Dle tehdejší tradice byly dávány těmto automobilům vlastní jména. Tento automobil se nazýval „Groznyj“. Ostatní dobyté automobily pak „Armstrong Witvort Fiat“ s názvem „Adskij“ (v překladu „pekelný“ a exemplář sestavený z částí automobilů „Austin“ první a druhé série.

4) Ochrana vlaku se skládala z Číňanů.

5) Očividně interpretace telegramu Trockého, podle něhož měl být každý Čechoslovák, nalezený se zbraní v ruce na železnici, „zastřelen na místě“.

В оригинале: Шишкин, Игорь, Глазами очевидца,

К 100-летию чешского мятежа, Культура провинции, №2(6),

май  2018, перевод: РК