S tankem „Bílý tygr“ do nového středověku

Pokračování z AVD REVUE IV/ 2018

Mimochodem, „Bílý tygr“ nakonec Oskara nezískal. Ale to není důležité. Za mnohem podstatnější lze považovat to, že se režisérovi podařilo natočit skvělou epizodu v západním stylu, což se daří zdaleka ne každému ruskému filmaři, ač se o to mnozí pokoušejí. Mám na mysli to, že mnozí z nich se pokouší kopírovat hollywoodská schémata, které ale na ruských základech nefungují. Nebo přesněji, ne vždycky. V této souvislosti si vzpomínám na jeden z mých oblíbených filmů „Studené léto třiapadesátého“, jehož fabule je typická pro průměrný americký bojový film, ale natolik je zakotvena v americkém hávu a kontextu, že si zcela zachovává vlastní rysy a je srozumitelná.

Stručně řečeno, vypadá přibližně tak. Existuje nějaký superhrdina, který se pod vlivem okolností dostal na hranici života a smrti. Je dokonalý. Zde se jmenuje Luzga, vysloužilý velitel kontrarozvědky. Pro ty, kdo tomu rozumí – je dokonalejší než Rambo, protože on velel stovkám takových jako Rambo. Teď se ale naštval na celý svět, nic nedělá, akorát se válí na kanapi. Stýká se jen s mladou dívkou, které ukazuje všechno možné. Ale nyní přicházejí padouši, zločinci. Superhrdina pokračuje v neutralitě, všecko mu je jedno. Netýká se ho vražda náčelníka policie a mnohé další. Ale padouši si dovolí urazit jedinou bytost, na které Luzgovi lidsky záleží, tu výše zmiňovanou dívku. Poté se v Luzgovi probouzí superhrdina a začíná zabíjet bandity, jednoho po druhém. Půvabné ruské zpracování amerického schématu.

V „Bílém tygrovi“ se mi velmi líbil poněkud jiný motiv. Na konci amerických bojových filmů obvykle probíhá finální souboj hlavního hrdiny a největšího zloducha. Dle kánonu žánru to musí probíhat v nějakých industriálních kulisách. Někde v polorozpadlé fabrice, na kosmické lodi, v hangáru nebo na nějakém pustém místě. Ve filmu Šachnazarova dochází k témuž souboji mezi speciálně připravenou čtyřiatřicítkou Ivana Najďonova a přímo s Bílým tygrem. Jako celý film je metafora, tak i celý souboj probíhající v zapadlé ruské vesnici je metaforou té války a Ruska v té válce.

Celý ten šíleně vystavený způsob provedení stojí na třech systémových symbolech Sovětského Ruska – zapadlé vesnici, zpustlém kostelu bez křížů a ruském blátu. To wagnerovské „Tango smrti“ v ruském blátě přímo odkazuje k epoše XV. století, trefně ukázaném ve Filmu Tarkovského „Andrej Rubljov“ na úsvitu ruské státnosti. Začíná tímtéž pocitem syrového studeného čvachtajícího neprostupného bláta a zpustlosti.

Zpustlý ruský chrám – jeden z nejsilnějších archetypálních obrazů Ruska XX. století. Připomíná mi jeden z nejlepších filmů Jevgenije Chaldeje, který natočil 21. června roku 1941. Tehdy celý den natáčel čisťounké parádní pionýry, kteří četli verše Lermontova ve vesnici Tarchany. Odjížděl pozdě večer a najednou zahlédl ženu, stojící k němu zády, které se dívala na starý chrám, na jehož kupolích místo křížů bylo vidět pěticípé hvězdy. Neuvěřitelný dojem čehosi infernálního, soumrak a napětí se rozlévaly okolo.

A když už nic není, ani lidi, cesty, víra, zůstane nezobrazitelný duch. Ruský duch, který vstupuje do nepochopitelného a neviditelného pro ledaskoho střetu s přízračným germánským géniem.

Dalo by se říct, že zde by se dalo skončit. Ale vítězství v bitvě ještě neznamená konec války. O tom, že válka neskončila, vypovídá nejen velitel čtyřiatřicítky, který ostře pociťuje, že spor ruského ducha a germánského génia ještě neskončil. Tuto myšlenku rozvíjí Adolf Aloisovič (tedy Hitler), sedící v luxusní kanceláři.

Jeho roli mistrně sehrál Karel Kranckovskij. Hitler působí unaveně, udřeně, ale periodicky jiskřící jak utržený elektrický kabel. Beseduje s tajemným společníkem jakoby na hranici mezi sebevraždou či již v Pekle nebo na Valhale.

Atmosféra pokoje s krbem něčím připomíná rozhovory Louise Seiferta s Harry Angelem z filmu „Srdce anděla“. Ale kdo zde je Lucifer a kdo jeho oběť? Tak by se chtělo křiknout, společně s hrdinou Mikki Rourkem: „I know, who I am!“

Také, jak se snaží Adolf ospravedlnit, říkaje, že oni prostě našli odvahu zhmotnit to, o čem snila Evropa, řešit dva problémy najednou – otázku evropskou a otázku „zamračené mrzuté krajiny na východě“ – Ruska. Co to je, Satanovo evangelium? To snad není pravda, že se „Lidstvo stalo tím, čím že je, jen díky boji! Válka – taková obyčejná běžná věc. Válka trvá vždy a všude. Válka nemá ni začátku, ni konce. Válka, to je sám život. Válka je výchozí bod?“

Ale dokonce ani režisér Šachnazarov nedovede odpovědět na podobné dotazy přímo formulované přítomným novinářem „Ruských novin“: „Já nevím. Ani já nemohu odpovědět na tento dotaz – já ho jen kladu. A bohužel my nevidíme, co umělci malují, spisovatelé píšou, režiséři filmují … Všichni hovoří, že je to příšerné. A vojna nekončí a stále pokračuje … Žádné náznaky, že by jednou skončila. A ona trvá, nyní, v tomto okamžiku … Ona je všude. Co to je?“

O důvod víc, abych se pokusil to vysvětlit. Nebo alespoň, jak to vidím já. A podle mne film ukazuje nový středověk. Je to zcela pohanská historie, ve které ruský Siegfried – Ivan Najďonov, metaforicky se vykoupav v krvi draka, málem uhořev v tanku, získal poté nezranitelnost – fenomenální způsobilost regenerace a možnost slyšet nikoliv hlasy lesní zvěře, nýbrž sovětských tanků.

Zajímavé, že rozumí jen svým tankům, německým nikoliv, protože jsou němé. Ode dávna Němce nazývaly právě od toho, že jsou doslova „němí“, ne mohli tehdy mluvit po našem. Jistě to souvisí ještě s tím, že máme různé bohy. Náš sedí ve zlatavé třiačtyřicítce a jejich – v prostorném saloně s krbem. Z jeho monologu poznáme, co chce jejich Bůh. A on sní o tom, o čem vždy snila Evropa.

Současný ruský divák, mluvící s Evropou jiným jazykem, s radostí kvituje tenhle objev. Budu citovat jednoho diváka z serveru „youtube.com“ :  Šachnazarov v něm (ve filmu) odhalil až na kost všechnu pravdu o Rusku … O jeho nekonečných vojnách o právo na existenci … On ukázal celou prohnilost Evropy … Tu její věčnou nenávist k Rusku, k jeho kultuře. Její představu o Rusech jako o barbarech …“

„Nový světový pořádek“ už dávno buší na poplach a nedůvěru v sebe, k okolnímu světu a budoucnosti. Současný člověk přenáší svoje mlhavé sym-bolické strachy navenek. A je připraven bojovat! Vždyť ten, kdo do Ruska s mečem přichází, tak mečem i zachází!

В оригинале: Лямзин, Андрей: На «Белом тигре» в Новое Cредневековье, в чешском переводе: Радан Капуциан

Přidej komentář jako první k "S tankem „Bílý tygr“ do nového středověku"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*